ONDRUŠKY
Osada byla již v tomto seriálu jednou zmíněna jako místní část obce Březí. Svou skrytou polohou severovýchodně za lesem Ochoz, v panenské krajině – motoristicky přístupné pouze od východu – od Březí, skýtá příchozímu nezvyklý pocit klidu a pohody. Svědčí o tom i následující demografické údaje: 20 čísel popisných, z toho 7 trvale obydlených – zbytek je využíván jako rekreační chalupy; 15 stálých obyvatel. (Výsledky sčítání lidu v roce 1921 uvádí 69 stálých obyvatel).
Historie
„Ves leží skoro severně na vysoké rovině ve výši 550 m“, uvádí Jan Tiray v roce 1900, uprostřed pomyslné spojnice Skřinářov – Březí. Se svou poměrně krátkou historii patří mezi nejmenší a nejméně známé osady regionu a je snad jedinou obcí v regionu, která byla „přestěhována“. Na současném místě byla vystavěna Osovskými pány pod názvem „Nové Rohy“ teprve v letech 1560 – 1590. Stalo se tak formou pozemkové náhrady za původní ves „Rohy“, kterou tehdejší osadníci Osovským „přepustili“, a která stála severněji uprostřed lesů pod Svatou horou, tam kde se dnes nachází myslivna Rohy. K přejmenování na „Ondrušky“ došlo pravděpodobně ke konci XVII. století. Podle sdělení „Ústavu pro jazyk český AV ČR“ a podle slovníku „Místní jména na Moravě a ve Slezsku 2“: „…vznikl název „Ondrušky“ jako zdrobnělina k předpokládanému jménu Ondrušice, které bylo odvozeno příponou –ice z osobního jména Ondruš, domácké podoby jména Ondra“.
Kroniky z doby třicetileté války (1618–1648) uvádějí 3 zdejší „gruntovníky“: Václava Potřebu (grunt mu vyhořel), Jana Klusáka a Jana Čáhla (Koláčného). Původní názvy tratí: „Na nívkách, V koutech, V prodajích. „Nejdéle drží rodný důmrodina Šubertova (přes 100 let)“je uvedeno v Tirayově Vlastivědě z roku 1900. Od roku 1788 patří Ondrušky do farnosti Březí, do té doby byly přifařeny do Osové Bítýšky.
Turistika
Vnímavým pěším turistům lze doporučit klidnou a zádumčivou trasu Osová – Ondrušky – Rohy, která jakoby spojovala staletími přikrytá, výše uvedená historická místa. Prochází okrajem chatové oblasti Holinkovského rybníka u Skřinářova a je využívána i bítešskými „poutníky“, putujícími několikrát do roka z Velké Bíteše na Svatou Horu. Součástí „stezky“ je i žlutými tabulkami vyznačená cyklotrasa č. 5135 vedoucí z Velké Bíteše do Strážku, což usnadňuje orientaci i pěším. Zlomovým bodem na trase je křižovatka lesního úseku cesty se silnicí Skřinářov – Heřmanov, kde se cyklotrasa odklání směrem na Heřmanov. Toto místo je zajímavé i tím, že asi 100 m od této silnice, po pravé straně za velkou loukou na okraji lesa, se skrývá velmi výrazný a zachovalý reliéf hrádku či tvrziště Rohy, o němž jsou jen velmi sporadické a mlhavé údaje. Vznikl asi v první polovině 14. století. Vlastnil ho pravděpodobně Bohuněk z Rohů a jeho bratr Ješek Rohovec. Ještě v roce 1406 je vzpomínán Ješek z Rohova a jeho manželka Olga. Hrádek prý zanikl v husitských válkách, možná byl opuštěn i dříve. V místě pramení potůček, který naplňuje dosud zachovalé příkopy asi z poloviny vodou.
Kaplička
Zastavíš-li se poutníče na této cestě také u kapličky na okraji původní obce, vrátíš se do „idylických časů“ popisovaných našimi literárními klasiky. Na nynějším místě byla postavena v roce 1931, původně stála před nynějším domem Ráčkových. Je zasvěcena Panně Marii, což dokládá soška umístěná ve výklenku nad vchodem. V roce 1998 byla rekonstruována nákladem 83 000,- Kč, (z toho občané přispěli 21 500,- Kč) a znovu vysvěcena tehdejším bítešským děkanem P. Josefem Doležalem. Součástí rekonstrukce bylo i zavedení automatického strojního pohonu zvonu, pořízeného po II. světové válce – náhradou za zvon ukradený německými okupanty.
Tajemství
Přenesme se v čase o více než čtyři století do minulosti a představme si život ve vsi na pokraji lesa – tehdy založené! Ta však má i jedno tajemství z doby historicky nedávné:
„Je desátý srpen roku 1944 a druhá světová válka se konečně chýlí ke konci. Za vlahého, ještě letního podvečera vychází z nedalekého Březí 29 -letý Josef, aby navštívil svou milovanou Jiřinku, s kterou měl vážnou známost. Šťastní milenci tráví společné chvíle na dvoře hospodářského stavení. Je hodina před půlnocí a Josef se již chystá domů, když tu oba zaslechnou nějaký podezřelý šramot v zahradě za stavením. Snad nějaký zloděj napadlo oběma.
Jiřinka chlapce varuje, ale ten bez váhání běží do zahrady zjistit co se děje. Tu proti němu vyskočí neznámý muž, dosud ležící na zemi. Po krátkém zápase zazní výstřel. Smrtelně zraněný Josef ještě stačí doběhnout do předsíně rodičovského domu děvčete a tam se mrtev skácí k zemi. Vrah zůstal nevypátrán, pravděpodobně si již své kruté tajemství odnesl s sebou do hrobu. Zůstala jen nepopsatelná bolest v srdcích děvčete i Josefových rodičů, kteří ztratili jediného syna…“ (Volně zpracováno dle vyprávění a kroniky obce Březí).
Současnost
Vraťme se ale do dnešní doby, jejíž zrychlený tep ovlivňuje i život v Ondruškách: První asfaltová silnice byla postavena v roce 1964, vede pouze tam a zpátky – bez autobusového spojení. V letech 1980 až 1985 probíhala výstavba požární nádrže, rozvod sítě nízkého napětí byl rekonstruován v roce 1993 a telefonní síť byla rozvedena v roce 1997. V roce 2000 se uskutečnila výstavba vodovodního řadu a v roce 2003 byla osada plynofikována. Poslední větší akcí byla oprava místní komunikace v letech 2006 – 2007.
Také zde se našel prostor pro soukromé podnikání:
Pan Zdeněk Kopečný provozuje od roku 1997 kovovýrobu, vyrábí např. atypická schodiště a jiné kovové konstrukce a součásti, pan Antonín Melichar se zabývá dřevovýrobou – klasická okna, dveře aj. a pan Jaroslav Žďárský se věnuje ekologickému zemědělství. Zbývající pozemky obhospodařuje ZD NIVA, a.s.
Závěr
Měl jsem štěstí. V prosluněném jarním ránu, v takřka absolutním tichu, jsem potkal pana Zdeňka Kopečného, který mne seznámil se svým tchánem panem Miroslavem Ráčkem a jeho kamarádem panem Antonínem Havlátem – „starými dobrými rodáky“, kteří mně poskytli zajímavé informace k článku a svou bodrostí přesvědčili, že všude žijí lidé. Takto jsem se vlastně setkal s téměř jednou třetinou trvale žijících obyvatel. Přeji jim i všem ostatním občanům Ondrušek, aby se jim podařilo uchovat tuto vzácnou oázu klidu budoucím generacím a „chalupářům“ – aby jim v tom byli nápomocni.
Alois Koukola, Publikováno ve „Zpravodaji města Velké Bíteše“.